ROZHOVOR s Jaroslavem Hořejším: Jaroslav Hořejší je neuvěřitelně akční muž. Pracuje jako programátor, k tomu si dokončuje doktorát na Vysoké Škole Báňské – Technická Univerzita Ostrava, kde tvoří metodiku používání hardwarových i softwarových nástrojů pro lidi s postižením. Baví ho jazyky. Umí jich už celou škálu. Angličtinu, němčinu, italštinu, teď koketuje s ruštinou a španělštinou. Teď chce za Piráty na radnici!

Jarku, jak to všechno zvládáš ty a tvá rodina. Nejen teď, ale po celou dobu? Školu, práci, studium jazyků, politiku? Máš pocit, že tě tvůj handicap vůbec nějak omezuje? Vypadá to, že toho zvládáš víc, než si dokáže představit spousta lidí bez handicapu.

Teď bych řekl, že to všichni zvládáme bez problémů. Faktem ale je, že máma i táta se pro mě dost obětovali a udělali všechno proto, abych byl tam, kde dneska jsem. Máma se mnou byla doma a věnovala se mi. Měl jsem sice původně nastoupit na běžnou základní školu, ale těch schodů tam prostě bylo tolik, že ten každodenní provoz s klukem na vozíku zvládnout nešlo. Učitelky tedy za mnou chodily domů.  Pak jsem absolvoval školu Zdeňka Matějíčka pro zdravotně postižené v oboru Administrativní pracovník v oblasti sociální práce. Ta byl tenkrát největší problém se dostat do knihovny. Myslím, že se najde pár lidí, kteří dodnes vzpomínají, co to byla za fuška mě dotáhnout tam a zpátky. Na druhou stranu jsem byl první, upozornil jsem na všechny překážky a díky tomu se to pak hrozně zlepšilo.

Myslíš, že si to vedení školy uvědomilo a zainvestovalo do nutných bezbariérových úprav.

Přesně tak, mohli argumentovat tím, že na školu chodí člověk s handicapem a tak měli nárok na granty a dotace. Díky nim se udělaly bezbariérové úpravy, které slouží dodnes. Byl jsem svým způsobem takový pionýr, průkopník bezbariérovosti ostravských škol.

A co známky, Jarku? Měl jsi doma někdy dusno kvůli vysvědčení?

To ne, nikdy. Byl jsem vždycky premiant, vážil jsem si možnosti se učit s ostatními a měl jsem ambice to dotáhnout daleko navzdory všem svým fyzickým omezením. A víš co? Vlastně jsem se nikdy nesetkal s něčím nepřijetím, výsměchem nebo šikanou. Naopak. Spolužáci i učitelé mě brali a celkem mi bych řekl i fandili. A tak to je doteď. Spíš mě štve ten šílený trend jazykové korektnosti. Ten podle mě ničemu nepřispívá. Když někdo řekne, že jsem postižený nebo kluk na vozíku, nijak mě to nerozčiluje.

Dobře, tak co je pro tebe teď největším problémem, na který narážíš?

No bude to znít asi blbě, ale nemůžu se dostat do hospod<span style="font-family:Wingdings;mso-ascii-font-family:Calibri;mso-ascii-theme-font: minor-latin;mso-hansi-font-family:Calibri;mso-hansi-theme-font:minor-latin; mso-char-type:symbol;mso-symbol-font-family:Wingdings">J</span>. Jsem členem facebookové skupiny  English Coffee Club. To je takový spolek lidí, kteří se každý týden scházejí v různých hospodách a trénují angličtinu. Většinou tam chodí studenti, ale taky rodilí mluvčí, kteří se do Ostravy přistěhovali. No a bohužel spousta těch restaurací je plná schodů a překážek, tak se nemohu zúčastnit každého setkání setkaní, i tak je to opravdu náročný fyzický výkon, než mě tam dopraví. Ale vždycky se to nakonec podaří.

A proč ses vůbec dal k Pirátům? Čím tě oslovili?

O politiku jsem se zajímal už dlouho, k Pirátům jsem se ale aktivně přidal až v dubnu 2017. Nemohl jsem najít stranu, která by mi vyhovovala, ale Piráti mi pak sedli se vším všudy. Jednak se zajímám o IT, není to ale jen to. Vyhovuje mi systém hodnot a myšlenek, které prosazují. Hlavně svoboda, sociální solidarita a otevřenost, která jde ruku v ruce s racionalitou a vysokou mírou decentralizace a přímé demokracie uvnitř strany. Konečně mám pocit, že se na něčem můžu skutečně podílet a něco skutečně změnit.

A máš tedy konkrétní politické ambice? Co bys chtěl změnit?

Ano, to mám. Chtěl by kandidovat do zastupitelstva městské části Ostrava Mariánské hory. Myslím, že je tu spousta příležitostí pro změnu k lepšímu. Kdyby mě lidé zvolili, na zdejší radnici bych se bohužel fyzicky nedostal, proto bych se možná raději kandidoval na Magistrát města Ostravy. Chtěl bych se zabývat sociální oblastí, zaměřit se na pomoc lidem s postižením prostřednictvím informačních technologii. Samospráva města Ostravy by se díky inovativním technologiím mohla stát daleko vstřícnější a dostupnější nejen pro lidi s handicapem, ale i pro ty zdravé. V Mariánských Horách by se ale kvůli mně nemusela stavět radnice nová, jak zamýšlela naše paní starostka, stačilo by jen přistavět výtah a udělat několik technických úprav.

Kde jinde v Ostravě ještě narážíš na bariéry, které se špatně zdolávají?

Stále je problém s chodníky, ono se to totiž často myslí dobře, ale nedomyslí. Bylo by fajn, kdyby rekonstrukce konzultovali přímo s lidmi na vozíčku. Hned bych jim řekl, jestli je to opravdu bezbariérové řešení nebo zase jen na půl. Třeba nástupní terminál Hulváky, který se dodělal loni. Je bezbariérový pro trolejbusy a autobusy, ale už chybí bezbariérový přestup na tramvaj. Vystupuje se do silnice. Přitom by to šlo elegantně vyřešit jako na zastávce Elektra. Říká se tomu Vídeňská zastávka, fakticky to znamená, že se jen prodlouží chodník až ke kolejím.

A teď ještě zpátky k politice a volbám. Zmínil si, že místní radnice není bezbariérová, jak se teda dostaneš do volební místnosti?

Moje volební místnost v místní radnici vlastně je bezbariérová, akorát zvenku. Budova se musí objet dokola a vzadu jsou dveře, kterými se dovnitř dostanu. Při posledních volbách ale nikdo od těchto dveří neměl klíč, nakonec jsem tedy volil v autě. Moc důstojné to sice nebylo, ale hlavně, že jsem odvolil. Trochu mě rozčilují lidé, kteří můžou k volbám dorazit pohodlně po svých a nestojí jim to za tu trochu námahy.

Co máš tedy krom kandidatury do zastupitelstva ještě v plánu?

Chtěl bych s Piráty zorganizovat akci Na vozíku Ostravou! Kdy by si „chodící“ mohli zkusit projet nějaký úsek na vozíčku a poznali, jaké to je. Já se totiž většinou setkávám s velkou ochotou lidí pomoci, většina ale vlastně neví jak. Kde vozík uchopit, jak mě nadzvednout. Tahle akce by měla vytvořit lepší pouto mezi zdravými a námi s handicapem. Zároveň by to byla fajn společenská událost a myslím, že bychom si užili i spoustu zábavy. Ono se to nesmí brát moc vážně, humor je asi tím nejlepším způsobem, jak překonat bariéry!