Praha, 1. prosince 2020 – Dnes měla začít nová éra na českých dálnicích. Nezačala. Onou „novou érou“ měl být podle slov ministra (nejen) dopravy Karla Havlíčka ostrý start systému elektronické dálniční známky, který zlidověl v médiích pod názvem „eshop za 400 mega“. Kauza do nástupu koronaviru vesele plnila titulní stránky novin a pavučiny sociálních sítí. Dnes se jí popularity dostává podruhé, místo slavnostního představení nové známky jsme se ale opět dočkali jen parodie na to, jak řídit stát. Nejenže je celý systém nedotažený, jak vysvětlím níže, Ministerstvu dopravy se nepodařila ani tak jednoduchá věc, jako spustit e-shop včas. V podstatě okamžitě ho muselo kvůli problémům zase vypnout.

Teď ale odhlédněme od dnešní lapálie a pojďme se podívat na systém jako celek. Na první pohled to zní skvěle. Konec papírovým kuponům, konec pevné délce platnosti. Prostě si na e-shopu zvolíte datum od-do, vyplníte SPZ a pak on-line zaplatíte stejně jako byste si objednávali třeba pizzu. O nic víc se starat nemusíte. Až potud to pro zákazníka skutečně je změna k lepšímu. Při trochu podrobnějším zkoumání nového systému už to ale taková sláva není, spíš se člověku vkrádá kacířská myšlenka, zda známky nezrušit úplně.

Největší slabina „nového” systému totiž spočívá v tom, že zatímco z uživatelského pohledu komfort opravdu vzroste, vše ostatní, tj. pátrání po hříšnících, zůstane při starém. Česká dálniční síť je sice nyní osazována bránami, které dokáží přečíst registrační značku vozu a porovnat ji s databází zaplacených dálničních známek. Celý tento nákladný systém je nám ale v podstatě k ničemu. Nedokáže totiž automaticky udělat ten druhý logický krok, tedy identifikovat černého pasažéra a zahájit proces jeho potrestání. Když na dálnici vjede vozidlo s nezaplacenou dálniční známkou, systém jen upozorní dopravní policisty (nebo celníky) a ti jej musí „odchytit” a pokutovat tradiční cestou. Nejsem si jistý, zda právě nahánění černých pasažérů má být prioritou dopravní policie, já bych ji viděl spíše v zajištění bezpečného provozu (a u celníků boj s finanční kriminalitou).

I když systém přečte vaši značku, nebude umět stoprocentně spolehlivě vyhodnotit, zda náhodou nemáte právo dálnici použít bezplatně. Jak už totiž bývá v České republice zvykem, čím přísnější a jasnější pravidlo, tím větší množství výjimek. Zákon jich zavádí celkem 15. Od povinnosti je solidárně osvobozeno auto přepravující osobu s průkazem ZTP nebo nezaopatřené dítě. Výjimky pak pokračují celkem logickým osvobozením vozidel integrovaného záchranného systému přes případy diskutabilní, kdy za známku neplatí třeba řidiči vozidel na vodík. Výjimky se ovšem najdou i na straně infrastruktury, kde najdeme poměrně dlouhý seznam konkrétních úseků silnic, kde se poplatek platit nemusí. A dlužno dodat, že není konečný.

Pořídili jsme si tedy za hodně peněz málo muziky a tady se dostávám k shakespearovskému jádru mého komentáře. Celý cirkus okolo nové dálniční éry je spíše mnoho povyku pro nic a my bychom si měli spíše položit otázku, zda ho vůbec mít či nemít. Počítejte se mnou!

Příjem z dálničních známek loni dosáhl částky 5,5 miliardy Kč, kvůli dopadům koronakrize raději vycházejme z loňských čísel. Tato částka je čistým příjmem státního fondu dopravní infrastruktury, který z ní pak staví nové dálnice. Celkový rozpočet SFDI je letos 124 miliard. Příjem z dálniční známky tak činí necelá 4,5 % celého rozpočtu. To není mnoho. Do budoucna se tento poměr bude ještě nevyhnutelně dál snižovat.

Zatímco absolutní velikost státní dotace fondu se bude nutně zvyšovat, dálniční známku u nás nikdy nikdo nezdraží. Její cena je čistě politickým rozhodnutím, nevychází z žádných ekonomických podkladů, neodráží rostoucí náklady ani inflaci. O tom, že navrhovat zvýšení ceny dálniční známky je v Česku asi tak na úrovni pokusu zvýšit daně na pivo, se loni přesvědčil kolega poslanec za ANO Martin Kolovratník. Zase si to bleskurychle rozmyslel. Při slibovaných vládních megainvesticích a potřebě se z krize proinvestovávat se tedy klidně může stát, že budeme udržovat celý nákladný systém technologií, procesů a institucí kvůli třeba jednomu procentu ročních investic do dopravní infrastruktury.

Mohli jsme možná zahájit novou éru na českých dálnicích, ale řekli jsme NE. Místo toho se nám pod rukama rozjel tradiční český projekt typu „jak pejsek s kočičkou dělali dort”. Dali jsme do něj líbivé věci, které nám sice mohou chutnat, po chvíli nás z něj ale bude bolet bříško. Může nás tedy těšit, že nám za provoz po dálnicích pořádně platí aspoň kamiony? Moc ne, protože mýto pro nákladní auta není takové, aby mělo regulační charakter, a proto se zpoplatněné úseky nadále objíždí. Ale o tom až zas někdy jindy...